Tvým posledním horolezeckým počinem byl vrchol Sura Peak a cestu jsi pojmenoval “Simply Beautiful”. Proč toto jméno. Byla dle Tvého očekávání? Čím byla výjimečná a čím byla krásná?
Já začnu tím, že kopce mají určité kouzlo pro mé oči. Pro mě byl ten kopec krásný. Spousta horolezců, které jsem měl rád, lezlo na okolní kopce a tento zůstával stále nedotčen. Mělo to svůj důvod. Je sice krásný, ale vlastně docela složitý. Je složité se na vršek dostat. Linie, kterou jsem si vymyslel a já se podíval na celek, tak jsem viděl, jak linie krásně protíná stěnu. A když je něco prostě jednoduchého a krásného, tak jak to jinak nazvat? Simply Beautiful. Cesta je pak i odrazem zpětného pocitu. Nikoliv dřiny, ale jaký estetický výsledek cesta zanechala.
Jak probíhá příprava a samotný výběr hory a cesty? Kolik Ti zabere času a jak dlouho strávíš na místě pod horou, než se rozhodneš zaútočit na její vrchol?
My lidé máme tendence se poměřovat. Jak dlouho bude trvat než …. “vystoupím na Everest”. Ale ono to tak není. Já na to koukám pohledem, co jsem dělal posledního půl století. Od narození jsem se začal hýbat, záhy už jsem začal lézt. Následně potom, zkušenosti z hor se promítají na každém výstupu. Prvotní je, že člověk musí něco zkusit. Pak člověk zjistí, kde má své mezery a na to se zasoustředí a pak je vytáhne do maximální úrovně, co jen jde. A pak si můžeme vymýšlet další příběhy. Za těch bezmála 50 výprav do různých koutů světa až po Himaláje docházím k tomu, co ještě mohu stihnout a co nestihnu kvůli věku. Ta příprava je kontinuální. Nemám to tak jednostranné, protože hory jsou více o boji a nikoli desetiboj. Je to schopnost fyzicky podat výkon, ale i schopnost najít dobrého parťáka. Někoho, kdo mi věří a já můžu věřit jemu. S ním se navážeme na společnou “pupeční šňůru” a vzniká propojení dvou osudů. A to je důležitější, než vylezení na nějaký ten vršek.
“Lano je vlastně pupeční šňůra, je propojením dvou osudů a vzájemnou důvěrou.”
Kdo byl tvým parťákem?
Parťáci se různě mění. Mění se v průběhu let a nikoli proto, že by byli nějací zhrzení, ale jen proto, že třeba už nechtějí. Anebo proto že byli zaměření na stěnové lezení v Patagonii a seděly jim více stěny bičované uragánem. A mixové hory nebyly cílem. Takže takto různě přicházeli a odcházeli a tentokrát přišel mlaďoch. Starší už hledat nemůžu, neboť to už ani nejde. Mlaďoši jsou dobří, protože v sobě mají hodně energie, oni plýtvají energií. A člověk je může nějakým způsobem až “zneužít”, protože nemají negativní zkušenosti, ale mají chuť a výkonnost a to se dá dobře propojit. Tím si ředím ten svůj věk a zároveň předávám štafetu. Štafeta je důležitá, aby se i ti mladší dotkli stínů.
Jsi tedy jejich učitelem? Nebo jste si vzájemně učiteli?
Tak bych se úplně nepasoval. Každý parťák mi vždy něco přinesl. Taktéž mlaďoch Matěj Bernát. Má spoustu věcí, které jsou lepší, než ty moje. A budou a bude to speedovat a to je dobře, tak to má být.
Ty jsi už teď měsíc doma. Když se vrátíš z takových až panenských výšin, jak vnímáš ten Tvůj návrat? Přivykneš si rychle na takový ten náš normální život - na rodinu, na Prahu nebo jsi ještě nějaký čas hlavou v oblacích?
Ono to lepší se přijímá úplně snadno a je to příjemné. Takže zlatá letenka zpět do našeho blahobytného života, je veskrze milá. Já jsem návštěvníkem na horách a na všech místech na světě a do našeho křesťanského nebo západního světa, který má mnoho podobenství se vracím rád. A ve vysokých horách máme úplně jiný pohled na svět. Potkáváme se i s lidmi a vidíme, v jakém rozpoložení žijí a mohu říct, že jsem vyhrál první cenu v loterii života tím, že jsem se narodil zde v Praze, v paneláku.
Takže Ty jsi rodilý Pražák?
Jsem, jsem rodilý Pražák a to byl dar rodiče. Dar zázemí, lásky, kterou jsem dostal, ale dostal jsem i příležitost. V patnácti se mi otevřel celý svět. Padla bariéra nesvobody, toho šíleného diktátu z jedné strany, který devastoval společnost. Najednou se otevřel prostor a to je jedna ze zásadních věcí, kterou jsem dostal zadarmo. A to je možnost. Svoboda. Možnost výběru. A je pak na nás, co s tím životem uděláme. Ale samozřejmě musíme mít nějaké zdraví, požehnání nebes, ale i s podlomeným zdravím se dá dělat dost věcí. Tahle společnost nám nabízí veškeré benefity všeho, co se na světě dá najít.
Ano, známe příběhy lidí, kteří lezou bez jedé ruky, jedné nohy,....
Ale i bez hlavy. Lezou často i bezhlaví a pak se diví, že o tu hlavu i přijdou. Anebo je to zážitek na celý život, ale bohužel špatný. Já vždy říkám, že každý se s něčím narodíme. Někdo dostane větší dar, někdo menší. Někdo má větší vůli se něco naučit, někdo menší, ale základ je to vše nějakým způsobem spojit a nikde není dáno, že uspějeme. Takže já jsem se narodil nějak moc ne šikovnej, nějak moc ne chytrej, ale mám štěstí. A z toho dělám zázrak.
Jaké jsou Tvé životní lásky, kromě lezení a hor?
Musel bych začít od maminky. To je první žena mého života. Chech. Táta, ségra. A pak jsou Ti, kteří přicházejí v průběhu života, které nám osud nebo šťastný vítr přihraje do cesty. Ať to jsou parťáci – to jsou ve své podstatě také lásky. A další žena byla samozřejmě Klára, která se stala královnou, protože mi dala to další, co má člověk tady za úkol, to znamená to děcko. To je ten nejlepší vrchol, který se mi kdy povedl. A není to žádná hra na city. To je naprosto bez diskuze. To nejlepší, co může být.
“Doufám, že projdu jak nůž máslem, ať už jsem lezl nebo lezu na jakoukoli horu.”
Lezete spolu s rodinou, bereš je na dobrodružné výpravy anebo upřednostňují procházky, výlety jako vyjít si na Sněžku a jsi s tím v pohodě nebo potřebuješ žít pořád adrenalinem?
Adrenalin…Já myslím, že jsme ve skrze spíš obyčejňácká šedivá rodina. Se vším normálním běžným životem. Když jedeme do přírody, kde jsme často, je to potěšení a nejedu tam dělat dobrodružství. Příroda nahrává určité situace, ale že bych vyhledával dobrodružství nebo se snažil stěžovat si život, byť i samotným výstupem na jakoukoli horu, kterou jsem kdy lezl, tak já doufám, že vždycky projdu jako nůž máslem. Tak to někdy není. Složité věci mají složité plnění a s rodinou si užíváme život, který nás baví. V tomto smyslu jsem raději podpantoflák. A vůbec mi to nevadí. A samozřejmě v tuto chvíli má nejsilnější slovo děcko. A už začínám stahovat křídla, máme pocit, že nás pomalu začíná opouštět, což je smutný na jednu stranu. “Celou dobu jsme ve vězení s malým smrádětem a najednou si ona dovolí jet někam sama.” Ale tak to má být.
Máš svůj Bucket List - seznam nejdivočejších snů, aniž by musely být na první zdání realizovatelné nebo spíš žiješ v přítomnosti a necháš se unášet tím, co k tobě přijde?
Žiji ze dne na den v té podobě, že sáhodlouze přemýšlím, co bude až bude. Ale je to jen můj pohled. Někdo může mít ten pohled, že plánuje, co bude dělat až bude mít dovolenou nebo bude v důchodu. Já mám dovolenou pořád a na druhou stranu pořád i práci, kterou si tam přiděluji a sám se k tomu aktivuji. Je to každýho pohled na život. Není nikde psáno, že takto to má vypadat. Možná že ten můj životní styl je nestandardní, na druhou stranu neskládám nikomu jinému účty, než sobě a svým nejbližším. Těch se zeptejme, jestli to vyhovuje nebo nevyhovuje. Radši nechci slyšet odpověď. 🙂
S Devoldem spolupracuješ už mnoho let a za ta léta máš určitě již prověřené oblečení. Které si bereš na lezení do vysokých hor?
Základem neboli tím, co dělá druhou kůži je vlna a tu bych už za nic jiného nevyměnil. Když se sem před lety začal vozit Devold z Norska, bylo to pro mě objevení Ameriky. Před těmi 20 lety se sem nedováželo. A Seveřani vědí, proč to nosí. Protože vědí, co je chlad a zároveň se potřebují aktivně hýbat a tyto věci se vzájemně propojily a mně to dělá druhou vrstvu. Vlastně druhou kůži. K tomu použiji klasické kalhoty a vrstvím to další vlnou. A potom další izolant a to je lehká péřovka a potom goráčovka a různě to měním, abych se moc nezpotil. Stav musí být vyrovnaný. Za ten den odkládám a přikládám vrstvy klidně několikrát. Podle toho, co v danou chvíli dělám. Někdy jsem rychlejší, někdy pomalejší a někdy mrznu. I s vlnou, ale protože je holt zima. Ale pořád je to to nejlepší, co jsem kdy na sobě měl. Umělé vlákno používám zřídka a spíše u nás na běhání. Ale také to musím hodit hned do pračky, protože to hned smrdí. A když mám v horách vlnu, několik dní, tak fakt nesmrdí, což vypadám jako totální prasák, ale nesmrdí.
Těžká, výběrová otázka na závěr, tedy spíš takový kvíz: Bez kterých z těchto dvou věcí by ses nedokázal obejít v horách či ve skalách?
A. Raw material: ovce a následně vlna.
B. Raw material: chmel a následně pivo.
Je! Já mám rád život, který je barevný a vyhnu se té otázce elegantně: vše, co potřebujeme k životu, když nám chybí, tak nás to trápí a dříve nebo později se to někde objeví jako nedostatek a jako vřed. Takže pokud to lze, nevynechávejme svoje milované věci a snažme je doplňovat. A když jsme nuceni některou opustit, tak víme, kde ji najít. V tomto jsem požitkář a věci, bez kterých se neobejdu, je celá škála, ale nemá cenu s tím trápit, protože zatím nedošly.
Děkujeme Ti za krásný rozhovor, takové spíše filozofování a krásná životní moudra a přejeme Ti spoustu šťastných lezeckých počinů!
