2. díl Střední Ameriky
Nezávislý cestovatel Lukáš Kreis nás zavedl do Střední Ameriky. První část vyprávění Lukáš zakončil v Kostarice. Ve druhém opustil Kolumbovo „Bohaté pobřeží“ a vydal se do méně vyspělé Nikaraguy.
Čeká nás oblast plná krásných přírodních scenérií i sociálních kontrastů.
Bony a klid
Brzy ráno následujícího dne jsem shuttlem odjel spolu s nějakými podnapilými Švédkami směr Nikaragua (naštěstí ony neřídily). Do auta přiskočilo ještě pár lidí (všichni střízliví) a absolvovali jsme zajímavý zážitek přes hranici s Nikaraguou.
Na hranicích, ve čtyřsetmetrovém místě probíhala slušná šmelina. Veksláci mění peníze na ulici, flákači nabízejí za poplatek formuláře pro celníky a celkově si tu můžete snad kromě holínek koupit vše. Nevím proč, ale projít pasovkou a celním je tu záležitost na hodiny. My to měli rychle díky asistenci shuttle průvodkyně. Poplatky o ničem – opouštíš Kostariku, zaplatíš 5 dolarů. Vstupuješ do „Niky“, zaplatíš 15. No, dobře, no. Jako poslední jsem vystoupil z busu v Rivasu a měl jsem šest kilometrů dostat se na trajekt na ostrov Ometepe. Kamarád řidiče mě hodil taxíkem za 5 USD. Prý si říkají i 19 dolarů a znám lidi, co to dali za dolar. Pět mi přišlo rozumných. Stav auta vypadal, jako by hrálo v nějakém kaskadérském filmu. Byl jsem zticha a cestu přežil.
Hurá na trajekt na Ometepe. Tam to byl jiný svět, myslím, že to byla pravá Nikaragua. Jistě turistické místo, ale díky nepokojům značně prázdné. Ocenil jsem to. Najednou jsem viděl velké rozdíly mezi „Rikou“ (Kostarikou) a „Nikou“ (Nikaragua).
Chudá země s fajn lidmi
„Vesnice připomínající dětství u babičky na prázdninách. Děti si hrály všude, žádné mobily, žádné automobily. Slabé motorky, koně a lidi sedící a klábosící na zápražích. Trochu vyjukaný si jdu směr hostel Mauro. Míjím dětské hřiště na basket, vedle se pasou koně. Cítím ohně, a to vlastně celou dobu. Ani nevím proč, ale říkal jsem jim pracovní ohně. Tráva se tu neseká, ta se tu pálí.
Vlezu do hostelu, tam mladej klučina. Trochu si mě nevšímal a zkoušel si nabíjet mobil. Pak se mi představil a byl to Mauro, majitel. Dost jsem ho podcenil. Celkově byl Mauro výborný kluk a hodně nápomocný ve všech směrech.
Ometepe je velký ostrov s dvěma vulkány a Arenal v Kostarice je slabej odvar proti Concepciónu v Nikaragui. Přejet tak do půli ostrova je dobrých 20 km.
Nejtvrdší trek mého života
V „Nice“ si se sopkami problémy nedělají, tam se na ně chodí. Bohužel aby toho nebylo málo, začali na ostrově stavět barikády na jediné sjízdné cestě kvůli vysokým cenám benzínu (i tak ho měli levnější asi o 6 korun na litr než my). Zbyla mi pláž Punta Jésus María. Konec s výstupem na Concepción a konec s vodopádem a koupalištěm Ojo de Agua.
Muži na barikádách s mačetami měli nesmlouvavé oči. Já si ale na cestách užívám nejen přírodu, ale i vnímám život, atmosféru a lidi vedle sebe. I tak jsem si to užil a bylo to fajn. Lidi se rozdají, a to jak žijí jinak, i když jsou chudí, bylo krásné. Neměl jsem moc na výběr kam dál a po pár dnech jsem se přesvědčil navštívit jako poslední štaci surfařské pařící městečko San Juan Del Sur, kam se mi původně fakt nechtělo. Měl jsem tam jet sakra dřív. Krásně prázdné, stejně jako Ometepe a celkově fajn město.
Užíval jsem si malé restaurace, pláž, západ slunce, místní pivo a celkově fajn vibrace. Druhý den odjezd do Liberie, dát si věci do kupy a směr domov.
Stálo to celé za to?
Naprosto! Vrátil bych se? Ne. Je hodně míst, která chci ještě vidět a na mapě Tripadvisoru mi to ukazuje, že jsem viděl jen 21 % světa 🙂
Lukáš Kreis
Lukáše provázely na cestách tyto výrobky Devold: trička Compass Tee, Original Tee a Hiking Man Shirt a ponožky Hiking Medium.
